Olina Jedličková - Patnáct let moravskoslezské pobočky KCHČSV
Jak se zakládá územní pobočka chovatelského Klubu? Proč, co to přináší chovatelům činným v nové pobočce, a co celému Klubu? Kolik členů je schopno založit a udržet funkční pobočku, která by byla prospěšná chovatelům, Klubu, a tím i plemeni československý vlčák?
Klub chovatelů československého vlčáka byl založen v Brně v roce 1982. Brzy nato vznikla slovenská pobočka, a v roce 1983 se ustavila pobočka česká. Klub byl členem Českého svazu chovatelů, odchovy českých i slovenských chovatelů byly zapisovány v ČsHPK v Praze. Předsedou Klubu byl pan František Rosík, hlavním poradcem chovu od počátku pan ing. Karel Hartl, dnes čestný prezident našeho Klubu.
Nové plemeno nemělo na růžích ustláno. Tehdy jediný kynologický časopis Pes přítel člověka odmítal o plemeni informovat, školení rozhodčích naráželo na administrativní překážky (počet vrhů, délka členství v ČSCH .), a samotné členství v Klubu bylo tehdy podmíněno členstvím v některé základní organizaci ČSCH, takže než jsme mohli vstoupit do Klubu, potřebovali jsme na přihlášku razítko a podpis od místního funkcionáře přes králíky, drůbež a holuby. Přesto bylo dost místa i na spory, dalo by se říci i rozpory. To bylo totiž tak.
Ze známých důvodů bylo v osmdesátých letech více československých vlčáků mezi slovenskými, nežli mezi českými a moravskými chovateli. (Pocházeli převážně z chovu Pohraniční stráže v Malackách, chov v Libějovicích byl utlumen). Slovenská pobočka byla mjr. Rosíkem řízena dosti autokraticky, česká mnohem volněji. V chovu se Slovensko vůbec neřídilo chovným programem ing. Hartla (během prvních dvou let /1982-1983/ bylo na Slovensku odchováno 77 % vrhů po jediném plemeníku - psu Rep z Pohraniční stráže. Tento trend pak na Slovensku pokračoval, takže během pěti let zde bylo 90 % odchovaných zvířat příbuzných s tímto psem, 83 % blízce příbuzných (Jedlička, 1994)). A čeští funkcionáři zase příliš nerespektovali velmi formálně přijímaná usnesení celostátního výboru (kde většinu tvořili Slováci), a spolkový život v obou pobočkách se tak vzájemně vzdaloval. Na Moravě měla řada chovatelů svá zvířata ze Slovenska, česká pobočka na tomto území mnoho aktivity nevyvíjela. Na druhé straně být členem slovenské pobočky nebyl také žádný med - kdo by chtěl neustále poslouchat, že své psy chováme proto, abychom "plnili program národného frontu, chránili socializmus a svetový mier".
U nás nebyl dostatek genetických zdrojů k chovu, a na Slovensku každá generace příbuzenské plemenitby na jediného psa existující genetické zdroje decimovala. Využití nepříbuzných zvířat bylo nutné, ale obtížné - vždyť standard byl doslova "napsán podle Repa z PS" - představitelé ostatních linií mohli být nanejvýš "velmi dobří" nebo "dobří". Zvíře, které nemělo alespoň 50% Repovy krve, nejen že nemohlo vyhrát na výstavě - v podstatě nemohlo ani na bonitaci získat známku "výborný". Kudy cesta ven? Jak znovu spojit oddělené cesty, jak znovu získat majitele "odmítnutých" zvířat ke spolupráci, jak dostat "ošklivá", ale zdravější genetickou strukturu populace přinášející zvířata zpět do plemenitby? Odpovědí na otázku byly dva kroky. Založení třetí, moravskoslezské pobočky Klubu, a zohlednění výkonu jako alternativního pohledu na kvalitu zvířete.
Celostátní výbor rozhodl o zřízení nové pobočky v roce 1988. Byla jsem jedním z členů přípravného výboru. Anička Šimáčková mi poskytla seznam členů české pobočky, z něhož jsme vybrali všechny členy z Moravy, Slezska, ale i "české" části českomoravské vysočiny. Slovenští přátelé nám poskytli adresy mnoha majitelů jejich štěňat, kteří ovšem vůbec nebyli členy Klubu. Pan Rosík dokonce vyhledal adresy lidí z Moravy, kteří dostali na revers československého vlčáka z Malacek. Mnoho z nich nebylo členem Klubu. Konečně moravští chovatelé znovu obeslali a obtelefonovali (mnoho z nás ovšem telefon nemělo) majitele štěňat ze svých odchovů. Celkem bylo osloveno přes sto lidí, kteří se mohli potenciálně stát členy nové pobočky. Ustavující schůzi pobočky přípravný výbor z pověření celostátního výboru svolal do Brna (kynologické cvičiště v Králově Poli - Kostelní zmola) na sobotu 25.3.1989. A byla uspořádána první bonitace československých vlčáků na Moravě.
Přijeli hosté ze Slovenska (Rosík, Dóra, Balaj), samozřejmě Karel Hartl
(s nímž jsem si začala tykat až o rok později) a který posuzoval naši
první bonitaci, a především 24 zakládajících členů nové pobočky. Mnoho
z nich v tom okamžiku vstupovalo do samotného Klubu, nejen přestupovalo
z pobočky české. Psali jsme historii.
Brno, 25.3.1989. První bonitace na Moravě a zakládající schůze moravskoslezské pobočky. Foto D. Maková.
Ne všichni funkcionáři nové pobočky odvedli dobrou práci. Například první předseda (M. Kopáček) pojal funkci jako příležitost prosadit více krytí pro vlastního chovného psa. Ani účetnictví v podání Jiřího Ráčka nebylo později snadným oříškem pro revizní komisi. Prvním poradcem chovu byl již starý pán Jindřich Dědák ze Zlína. Když ze zdravotních důvodů odstoupil, pobočka téměř dva roky neměla poradce chovu, a tuto funkci obětavě vykonával z Bratislavy pan Oskar Dóra. Teprve ten vyškolil tři oblastní poradce chovu (Slívová, Maková, Jedlička), z nichž dva pracují dodnes. Mimochodem - Oskar Dóra je jedním z lidí, kteří v mých očích symbolizují význam anglického sousloví "fair-play". Jako předseda celostátního výboru v roce 1992 prosadil jmenování nových poradců chovu na Moravě do funkcí, i když rozpad Československa byl doslova na dosah ruky. Sluší se po letech vyzvednout nejen nezištnou práci paní Dagmar Makové, ale například i Drahomíra Orsáka, pořadatele řady akcí celostátního významu v Hostětíně (CHKO Bílé Karpaty), a později starosty Hostětína, jedné z nejvíce ekologicky orientované obce u nás.
Co přinesla nová pobočka celému Klubu a předmětu našeho zájmu - plemeni
československý vlčák? Bez ohledu na mou vlastní úlohu jsem přesvědčena,
že dost. Především skončil ostrý "dualismus". Dvě silné osobnosti
(tehdy Hartl a Rosík) najednou neměly jistotu "věrných", loajálních
hlasů. Zástupcům předem vyhraněných názorů zůstal "vlastní píseček" na
hraní, a přesto bylo možno dále jednat, pracovat, usnášet se a usnesení
plnit. Rozhodování "mezi třemi" bylo více věcné a méně osobní než
dosavadní rozhodování "mezi dvěma".
Budišov, 1990. Tak prováděl zadržení pes Arion Řečná. Syn Kazana z
PS (F1) z kritizovaného a odmítaného spojení Bojar von Schotterhof se
("ZOO") vlčicí Lejdy. Nikdo neví, zda Lejdy byla "čistou" eurasijskou
vlčicí (rozhodně ne "karpatskou"), podobně jako nikdo nemůže doložit
poddruh vlka "Argo", jež založil třetí linii československých vlčáků.
Foto Jiří Jedlička.
Důležitější však bylo působení nové pobočky v chovu. Do České republiky
se dostali představitelé všech "zakladatelských" rodin ze Slovenska.
Zároveň došlo k využití "českých" nepříbuzných plemeníků, kteří by na
slovenské feny nikdy připuštěni nebyli, a ve vlastní pobočce neměli
dostatek nepříbuzných partnerek. Moravskoslezská pobočka se stala
mostem, pořádala první výcvikové tábory (Budišov, Rýmařov,
Ratíškovice), první celostátní přebory ve výkonu dle ZVV1 (Hostětín),
první Klubovou výstavu se samostatným zadáváním CAC (Brno). Stala se
organizátorem důležitých jednání (Konference 1990, jednání rozšířeného
celostátního výboru 1991, valná hromada 1993), pořádala akce výcvikové,
propagační, chovatelské i organizační. Po rozdělení Klubu hostila i
několik setkání mezi zástupci nástupnických Klubů. Rozhodně dala nová
pobočka vyrůst novým osobnostem, kteří by jinak možná zůstali ve stínu
a jejichž talent a přednosti by uvnitř Klubu zůstaly ukryty.
Výcvikový tábor Rýmařov 1991. Vítězové kvalifikace pro přebor
československých vlčáků v Hostětíně, Zleva V. Zeisek s Cirou z Doušova
dvora, autorka článku O. Jedlčková s Garem z Rosíkova, a M. Soukupová s
Astou z Tondova. Foto: D. Maková.
Klub jako společenství, "obec" lidí spojených stejným zájmem získal novou dimenzi. Větší počet územních poboček zvýraznil sjednocující úlohu "centra", pobočky začaly více pracovat na vlastních úkolech a méně jednostranně manipulovat s úkoly celého chovatelského Klubu. Sportovní výsledky výcvikářů sloužily nejen k propagaci plemene, ale i k rozšíření spektra využívaných plemeníků a chovných fen, nikoli k jeho zužování, jak vyplývá ze současných návrhů. Klub získal nebývalou stabilitu. Vedle slovenských čuvačů byl náš klub posledním ze všech chovatelských klubů, které působily na území Československa federálně. Rozdělil se až dlouho poté, co již neexistoval federální výbor mysliveckých svazů (dříve člen FCI) a na území nástupnických států působila ČMKU a SKJ.
I dnes máme v Klubu silné, ambiciózní osobnosti. Jejich energii, vědomosti i vůdčí schopnosti musí Klub využívat pozitivně, ku prospěchu našeho společného zájmu. Dualismus není zdravý. Vede jen k profilaci osobních sympatizantů za osobnostmi a jejich osobním zájmem. Jsem přesvědčena, že po patnácti letech nastal čas pro založení třetí pobočky na území České republiky. Že pražská pobočka má dostat šanci působit stejně pozitivně, jako to před patnácti lety dokázala pobočka moravskoslezská. Proto jsem, jako člen celostátního výboru, hlasovala PRO návrh na zřízení nové pobočky. Připojuji svůj hlas k podpoře čestného prezidenta Klubu, ing. Karla Hartla, tvůrce plemene československý vlčák, a přeji pražské pobočce mnoho zdaru a kousek štěstí na vyrovnané osobnosti ve svém středu.
Komentáře
Přehled komentářů
Pražská pobočka nebyla schválena "příbramskou konferencí" - po upozornění Jindřicha Jedličky, že schválením jistého bodu se schvaluje i pražská pobočka, bylo hlasování "rozčleněno" na dva body :0))). Tato konference byla opravdu zlomová v "dějinách" KCHČSV - stejně jako kdysi ta, na níž se rozděloval federativní klub - snad donutím Jindru, aby o tom napsal...
Doplnění...
(Rocco, 9. 1. 2007 16:24)