Parazity dělíme na vnější (ektoparazité) a vnitřní (endoparazité). Ti vnitřní se dále rozdělují na intracelulární (např. kokcidie), intercelulární (svalovka) a epicelulární (giardie). Jelikož parazit nezbytně potřebuje ke svému životu hostitele, tak většina parazitárních onemocnění není za normálních okolností smrtelná. Zdravý dospělý jedinec s dostatečnou imunitou je schopen bez větších problémů pár parazitů tolerovat. Ovšem v případě nemoci či vyčerpání organismu se situace dramaticky mění. Nejrizikovější skupinou jsou samozřejmě štěňata, která nemají ještě dostatečně vyvinutou imunitu. Nejúčinnější obranou proti parazitům je prevence, kterou chráníme nejen své zvířecí kamarády, ale i sebe a celou rodinu, neboť někteří cizopasníci jsou i lidumilové.

Vnitřní pararazité

Škrkavka je oblý červ, který žije v tenkém střevě hostitele, samec i samice. Živí se obsahem střeva, vlastně užírají potravu vašeho miláčka. Škodí však i vylučováním toxinu, který způsobuje kožní problémy. Škrkavky zejména u štěňat omezují průchodnost a peristaltiku střeva, kdy při velké invazi může dojít až k neprůchodnosti či prasknutí. U silně napadených štěňat se škrkavky dostávají až do žaludku a štěňata je zvrací. Škrkavky se rozmnožují vajíčky, která odcházejí s trusem do okolního prostředí. Vajíčka jsou mikroskopických rozměrů, tudíž pouhým okem neviditelná. Jsou vybavena silnými obaly, díky nimž jsou velice odolná proti běžným dezinfekcím a vydrží bez úhony i několik let. Ničí je UV záření, horká voda a opravdu silné dezinfekční roztoky.Pozře-li pes infekční vajíčko škrkavky, vylíhne se v jeho útrobách larvička. Z larvičky se pak vyvine dospělý červ, schopný rozmnožování. Tento proces, za ideálních podmínek trvá okolo 30 dní.

Vajíčko škrkavky psí

U škrkavky psí nicméně probíhá vývoj složitěji. Pozřené vajíčko se dostává do střeva, kde se vylíhne larvička, která skrz stěnu střevní migruje do cévních kapilár. Putuje přes játra a srdce do plicních sklípků. Odtud se dostávají do průdušnice a hltanu, jsou polknuty a v tenkém střevě dospívají. Některé larvičky jsou krevním oběhem zanášeny do různých orgánů, kde se opouzdří a zastavují vývoj – somatické larvičky. Tyto larvičky jsou však schopné dalšího vývoje. Impulsem jsou hormonální změny v době březosti feny. Část larviček, do té doby spících, se uvolní do krevního řečiště a přes placentu se dostává do plodů v děloze. Tento proces probíhá zhruba od šestého týdne březosti, což znamená, že již čtrnáctidenní štěňata mohou mít ve střevech dospělé škrkavky. Kromě transplacentárního přenosu hrozí štěňatům infekce i prostřednictvím mateřského mléka (galaktogenní přenos), neboť část larviček putuje do mléčné žlázy feny.
S vajíčky tohoto „putujícího“ typu škrkavek může samozřejmě přijít do styku i jiný tvor např. hlodavec. V jeho těle se vylíhne larvička, která se opouzdří a zastavuje vývoj. Sežere-li hlodavce pes, larvička vývoj dokončí. Stejným způsobem se může nakazit i člověk. Larvička putuje vlásečnicemi a může proniknout, krom jiných tkání, až do sítnice oka. Lidský organismus ji opouzdří a zahubí, ale jizva může porušit celistvost sítnice a nenávratně poškodit zrak. Nebezpečí hrozí zejména dětem, které ještě nemají dostatečné hygienické návyky. I když je riziko nakažení od vlastního psa minimální (vajíčka musí minimálně osm dní zrát na vzduchu, aby byla schopna infekce), přesto existuje a toxokaróza je jednou z mála nemocí, kterou se můžete nakazit od psa.

Hlavním zdrojem nákazy jsou štěňata a mladí psi do dvou let, kde je 10 – 15 % nakažených. U dospělých psů je tento parazit vzácnější do 2%.

Prevence:

- odčervení feny před nakrytím, nejpozději v první polovině březosti (např. Drontal plus, Caniverm) + odčervení štěňat nejpozději do věku 2-3 týdnů (např. Flubenol KH pasta)
- opakovat odčervení štěňat minimálně 2x po 2- 3 týdnech (např. Banminth pasta)
- ve třech měsících preventivně odčervit, nebo nechat provést koprologické vyšetření (vyšetření trusu na přítomnost vajíček), odčervit podle výsledku rozboru
- zejména mladé psy odčervovat v intervalech 4 – 6 měsíců, či koprolog. zkouška
- dospělé psy postačuje preventivně 1x ročně, nejlépe před očkováním ( pes bez parazitů lépe reaguje na očkování a rychleji se tvoří protilátky)
- pravidelný úklid kotce, či výběhu
- dezinfekce kotce, měkký výběh vybrat do 20 cm a nasypat novou vrstvu
- samozřejmostí je, že psy nevenčíme na dětských hřištích

Tasemnice – tasemnice psí (Dipylidium caninum), tasemnice hrášková (Taenia pisiformis), tasemnice vrtohlavá (Multiceps multiceps), tasemnice liščí (Echinococcus multilocularis), měchožil zhoubný (Echinococcus granulosus), tasemnice norčí (Mesocestoides lineatus) a další.

Dospělá tasemnice psí

Tasemnice řadíme mezi takzvané červy ploché. Jsou dlouhé od několika milimetrů až po několik metrů. Jejich tělo se skládá z hlavičky (skolex), na které jsou přísavky nebo háčky, aby se mohla milá tasemnice dobře držet ve střevě. Za hlavičkou následují články (proglotidy) – od jednoho do několika set. Nejblíže za hlavičkou jsou nejmladší články, na konci nejstarší se zralými vajíčky. Články s vajíčky se odtrhávají a vychází s trusem ven. Tasemnice nemají trávicí soustavu a potravu přijímají povrchem těla. Jsou hermafrodité, každý článek obsahuje samčí i samičí pohlavní orgány. Vývoj tasemnic je složitý, ke svému životu potřebují jednoho nebo i více mezihostitelů. Mezihostitelem může být bezobratlý živočich (blecha) nebo savec (hlodavec, králík, skot, prase i člověk). Z vajíčka přijatého potravou se v trávící soustavě mezihostitele vylíhne larvička, která se dostane do krevního či lymfatického oběhu a usídlí se v orgánech mezihostitele (např. plíce, játra, srdce, mozek….). Tam se usadí a změní se v měchýřek vyplněný tekutinou – boubel, který obsahuje hlavičku tasemnice. Parazitologie rozlišuje několik typů boubelů, to už by ovšem bylo moc podrobností. Boubel čeká a čeká jestli se poštěstí a mezihostitele sežere konečný hostitel ( v našem případě pes). V psím žaludku se boubel rozpustí, hlavička se přichytí ve střevě a začne růst tasemnice.
U psa je nejčastější tasemnicí tasemnice psí, jejímž mezihostitelem je další psí parazit - blecha (nebo veš či všenka). Tato tasemnice je dlouhá 10 – 40 cm, na hlavičce má 4 přísavky a asi 60 háčků. Poslední články obsahují několik tisíc vajíček. Články jsou velké asi 1 cm, přirovnávají se k zrnku rýže či semínku okurky. Jsou narůžovělé barvy a čerstvé se slabě pohybují. Můžete je spatřit buď v trusu nebo v okolí konečníku, kde často psa dráždí a pes tzv. „sáňkuje“, což však nemusí být způsobeno jen parazity, ale například i ucpanými análními žlázkami.Článek na vzduchu usychá a rozpadá se. Uvolněná vajíčka se mohou stát potravou pro larvy blech, ve kterých se vytvoří boubel. Pes se nakazí, chytne-li při vykusování srsti blechu, která si jako larva zpestřila jídelníček vajíčky tasemnice a jako suvenýr jí zůstal uvnitř těla boubel.
Druhou nejčastější tasemnicí u psů je tasemnice hrášková, kde mezihostitelem je králík či zajíc. Sežere-li některý z nich trávu, na které jsou vajíčka tasemnice hráškové, vyvinou se v jejich těle boubele. Nejčastěji se nacházejí na okruží střev v malých hroznech a vypadají jako poloprůhledné hrášky. Navštíví-li váš miláček vaši nebo sousedovu králíkárnu nebo jako správný lovec zredukuje divoce žijící populaci ušáků a zároveň má štěstí na infikovaného jedince, sežere boubele a v jeho těle se usídlí tasemnice.

Hlavička tasemnice hráškové

Tasemnice vrtohlavá přichází v úvahu, pokud máte ovce a pes sežere mozek či prodlouženou míchu infikovaného zvířete. Ovce je totiž mezihostitelem této tasemnice. Boubel se vyvíjí právě v mozku a ovci působí nervové poruchy - stereotypní pohyby, pobíhání v kruhu a později i smrt.
Tasemnice liščí se vyskytuje nejčastěji u lišek a vlků. Mezihostiteli jsou většinou hlodavci. Jistá „objektivní“ televize kdysi děsila lidi tím, že sběrem borůvek či hub se mohou stát mezihostiteli této tasemnice. Nepatrné riziko tu existuje, ale že zrovna nakažené lišky chodí po lese a kálí do borůvčí a na jedlé houby a vy pak s nemytou borůvkou sníte i vajíčko tasemnice, to by se rovnalo velké smůle a stali by jste se opravdu raritou, v Čechách je zaznamenán zatím jediný případ. Ze zkoumaného vzorku 437 lišek v průběhu dvou let bylo pozitivních na tuto tasemnici 6,4% (údaj z roku 2003). U nás je tento parazit u psů poměrně vzácný, častěji se vyskytuje v USA, Kanadě, Austrálii, v alpských zemích a jižní Evropě. Tato tasemnice je nebezpečnější právě pro mezihostitele. Její boubel je tzv. alveokok, který se vyskytuje nejčastěji u hlodavců, teoreticky i u člověka, kde je nejčastěji lokalizován v játrech, ale může pučet i do okolních orgánů. Neléčí-li se končí smrtí.
Měchožil zhoubný je nejmenší psí tasemnicí. Má pouze 3 články, žije v tenkém střevě a její velikost je zhruba 5 mm. Tady je riziko nákazy zejména při nedodržování hygienických návyků větší. Nakazíte-li se vajíčkem (vajíčky) měchožila, ve vašem těle se začne vyvíjet cysta (boubel) - echinokokus. Cysty rostou asi 1 cm za rok a dosahují velikosti kolem 7 cm maximálně 10 cm. Cysty jsou nejčastěji v játrech, plicích, mozku, ale i jinde. Vážnější příznaky se objevují, až když cysta dosahuje asi 7 cm. Cysty se většinou odstraňují chirurgicky. Nejčastěji se nakazí děti, které ještě nemají dostatečné hygienické návyky. Mezihostitelem jsou i ostatní savci (ovce, skot…..).
Tasemnice vroubená - jako mezihostitelé jí slouží prasata (i divoká) a přežvýkavci. Boubele jsou nejčastěji v okolí střev a jater. Konečným hostitelem jsou masožravci, tedy i člověk. Riziko nakažení minimalizuje veterinární dozor na jatkách.

Tolik jmenovitě nejčastější druhy tasemnic u psů a jak na ně ?

Prevence:

- boj proti blechám (mezihostitel tasemnice psí)
- krmení pro králíky nesečte na louce, kde se venčí všichni psi z okolí nebo nedávejte psovi zejména střeva (tasemnice hrášková)
- pokud je to ve vašich silách nedovolte psovi požírat ulovené hlodavce (mezihostitelé celé řady parazitů)
- krmíte-li syrovým masem a vnitřnostmi, pak raději prošlé veterinární kontrolou na jatkách (netýká se drůbežího, z toho hrozí salmonelóza, ale jenom vám, protože pes je jako všichni masožravci vůči ní značně odolný)
- kontrolujte namátkově trus či okolí konečníku, články nejčastějších tasemnic jsou viditelné okem
- pravidelný úklid kotce a občasná dezinfekce (vajíčka tasemnic nejsou tak odolná jako u škrkavek)
- odčervení -některé přípravky účinkují na škrkavky i tasemnice(např. Caniverm, Dronthal, Cestal plus), jsou však i tablety speciálně proti tasemnicím (např. Pratel)

Škrkavky a tasemnice patří k nejznámějším parazitům, ale u psů parazitují uvnitř těla i jiné potvůrky.

Tenkohlavec liščí (Trichuris vulpis) – oblý červ parazitující v tlustém střevě, do kterého se zavrtává a značně poškozuje sliznici. Příznakem jsou střídavé průjmy a krev ve stolici. Pro odhalení příčiny je třeba provést mikroskopické koprologické vyšetření, vajíčka jsou charakteristického citrónkovitého tvaru. Zdrojem nákazy je nemocný jedinec. Jestliže pes spolkne vajíčka (např. očichá hromádku nakaženého jedince,olízne si nos) v jeho střevě dospějí tenkohlavci. Tento parazit nepatří u psů mezi běžně se vyskytující a účinkují na něj stejná antiparazitika jako na škrkavky.

Typický "citrónek" vajíčka tenkohlavce

U psů parazitují i prvoci, kteří jsou zvláště nebezpeční pro štěňata a často způsobují průjmy až úhyny. U dospělých jedinců s dostatečným imunitním systémem větší problémy nenastávají. 
Giardia (Giardia canis intestinalis)- prvok napadající sliznici tenkého střeva. Nejvíce postihuje štěňata kolem 20. dne stáří. Způsobuje hlenovité průjmy a úhyny štěňat.

Kokcidie – isospory a kryptosporidie, parazitují uvnitř buněk hostitele nejčastěji ve střevech. Nemocný jedinec trpí nechutenstvím, je malátný, trpí silným průjmem. Kokcidie často komplikují průběh jiných onemocnění, opět zejména u štěňat.
Prevencí je zejména dodržování zoohygieny chovu.

Mezi kokcidie patří i Toxoplazma gondii – vícehostitelská kokcidie. Touto kokcídií se může nakazit pes i člověk – tzv. toxoplazmóza. Zdrojem infekce je vždy kočkovitá šelma, pes nikdy nevylučuje infekční stádia této kokcidie – zdrojem nákazy je nejčastěji kočka domácí.